Tak jsme konečně zrehabilitovali, naspali pár hodin, uklidili, zpracovali nějaký materiál a dali dohromady nějaké ty ucelené informace, obrázky, zážitky a poznatky z rakouského ultramaratonu Glocknerman 2017, kterého jsme se zúčastnili v minulém týdnu.
Ve zkratce by se dalo napsat, že jsme si to před startem představovali „jak Hurvínek válku“, v našem jediném doprovodném voze, velikosti kombi sedlala posádka 2 lidí (mechaniků, řidičů a občerstvovačů v jednom), z nichž jeden měl ještě takovou představu, že si během závodu objede pár pěknejch tréninkovejch kilometrů po trati maratonu. Do auta vedle zásob občerstvení (to bylo asi jediné čeho jsme měli dostatek), jsme hrdě ukládali také spacáky, karimatky, tašky s oblečením i hygienickými potřebami.
První malé rozrušení přišlo na parkovišti po setkání s ostatními doprovodnými vozy, většinou se jednalo o 2 vozy pro závodníka, z nichž alespoň jeden byl velikosti dodávky a osádku čítalo v průměru 7 lidí. Navíc ty auta byli pro nás nesmyslně vybaveny navigací s nahranou trasou a dalšími „nepotřebnými“ blbostmi.
Že toho vezeme zbytečně moc a naopak nemáme zásadní potřebné vybavení se projevilo zanedlouho. Závodník se vydal na start, druhý mechanik na švih a já neznaje místo startu, nemaje navigaci, neuměje v mapě a s postrádáním jakéhokoli orientačního smyslu, vydal jsem se skrz neznámé město za jiným doprovodným vozem s domněním, že mě na start dovede. Později jsem zjistil, že první chyba nastala na 2. křižovatce, kde se vůz vydal úplně opačným směrem než byl zmíněný start (zřejmě se jednalo právě o ten druhý doprovodný vůz jiného závodníka, který směřoval k nějakému z dalších kontrolních míst, nikoliv na start). Naštěstí organizátoři mysleli i na to, že může přijet někdo takto nevybaven, takže jsme dostali skvělí roadbook s podrobně popsanou celou trasou závodu, ovšem už nepočítali s tím, že nikdo z naší početné posádky vozu neovládá jejich řeč. Měli jsme tak v ruce arch pěkných obrázků, podle kterých jsme se snažili orientovat ve změti křižovatek a odboček.
Dalším úkolem našeho týmu ve voze, bylo udávání polohy závodníka prostřednictvím mobilní aplikace, jejíž funkčnost však dosti pokulhávala a navíc byla poměrně náročná na spotřebu energie (baterie), to že nefunguje nabíječka jsme ovšem zjistili až ve chvíli kdy se aplikace, respektive telefon na němž běžela hlásil o „natankování“. Hlásit polohu závodníka bylo tedy nutno záložním způsobem, telefonicky, ovšem k našemu překvapení zase žádná česky mluvící osoba na druhém konci linky.
Pomalu ale jistě se také blížila noc a s ní nutnost doprovázet závodníka nepřetržitě a osvětlovat mu cestu, nejvyšší čas začít řešit dalšího člena výpravy který se hlásil o nedostatek energie, automobil a jeho prázdnou palivovou nádrž. Ještě že ve vysokých horách je čerpací stanice s 24 hodinovou otevírací dobou na každém rohu :-D To pravé dobrodružství ale začalo právě s probíhající nocí, když na druhého mechanika Martina přišla potřeba na toaletu. Po důkladném zhodnocení možností a v rámci zachování klimatu a poživatelnosti potravin ve voze, nezbývalo než otevřít dveře naší Octavie a učinit potřebu tímto způsobem. Po 14 nepřetržitých hodinách za volantem byl také čas na alespoň krátké prostřídání řidičů… „Dej tam za 2, nech to jet bez plynu, oběhnem auto a vyměníme se.“ Tak nějak probíhalo střídání. Druhou noc už bylo jasné, že spacáky, karimatky, zubní kartáčky i oblečení (krom zimní bundy použité na Glockneru) s sebou vezeme zbytečně a že by to příště chtělo spíše navigaci a karton stimulantu, pro zkrácení spánků za volantem alespoň na mikrospánky. Ještě že do toho kopce za závodníkem jedete takovou rychlostí, že během toho zaspání ujedete cca 4 metry, takže když se držíte na středu vozovky je šance, že se ještě před nárazem do svodidel opět probudíte :-D Při sjezdu je nezbytná maximální koncentrace všech (obou) členů posádky a dodávání si sebevědomí a víry v cíl. Naštěstí jsme všechny zásadní sjezdy jeli ve dne nebo brzy z rána, takže jsme přežili ve zdraví.
Do cíle jsme nakonec dorazili po 45 hodinách a 3 minutách jako první Češi, pro doplnění nutno říct, že se účastnili 3 české výpravy, z nichž pouze jedna absolvovala naší trať a druzí borci startovali v „mladší“ kategorii Ultra na jiné trati. Celkově jsme pak na naší trati Classic obsadili 6. místo za vítězným Švýcarem a čtyřmi Němci, což vzhledem k našemu vybavení a organizaci hodnotíme jako skvělí výsledek v čemž nás utvrdilo i konstatování soupeřů v cíli, když nás viděli dorazit a absolvovat závod: „To jsme ještě neviděli.“
